Trošku nostalgie: Je to už mnoho let, co se ve Zbečníku hrála liga. Byl jsem ještě malý kluk, když víkend co víkend naše volejbalistky překvapovaly všechny a jejími úspěchy žila celá vesnice. Doma se celý týden neřešilo prakticky nic jiného a všichni jsme se těšili právě na sobotu, kdy zase utvoříme pekelnou atmosféru v naší narvané hale. Jezdilo se fandit i na zápasy ven po celé ČR, vybaví se mi například dvoudenní zájezd do Nového Jičína, či do Prostějova, který nyní válcuje republiku, ale tenkrát ho naše holky v kvalifikaci o 2. ligu vyřídily v suchém triku 3:0.. Velké výhry střídaly těžké prohry, po nichž bylo neveselo truchlivo, živě si pamatuji na svou sestru (velkou bojovnici se 13kou na dresu Zuzku), jak některé smolné porážky Zbečníka poctivě obrečela.

Něco takového tady teď dlouho chybělo a nikdy jsem si nemyslel, že se něco takového může ještě vrátit. Přece se to povedlo a je to znovu takový malý zázrak. Ještě na začátku minulé sezony o tomto nikdo prakticky neuvažoval a na myšlenku zkusit kvalifikaci mě přivedl ambiciózní Honza Andrýs. Postupně, jak se nám v sezoně dařilo na zápasech i turnajích, jsme zkusili získat v letním přestupním termínu 2 důležité posily a kvalifikace se pak  vydařila neskutečně po všech stránkách a byla velkým zážitkem pro všechny. Mohli jsme ji hrát i díky tomu, že má úspěchy naše mládež. Jednou z největší motivací před kvalifikací pro mě bylo i to, že jsem našemu malému Vaškovi vloni na jaře slíbil, že do ligy postoupíme a to, že bych si jí chtěl s ním někdy v budoucnu třeba ještě zahrát.

Podařilo se pro naše šikovné kluky do Zbečníka minimálně pro letošek získat talentovaného Lukáše Kábrta, na hostování pak mladé z Dolní Radechové a přihlásili rovněž dorosteneckou ligu, která se na východě Čech rovněž 10 let nehrála. Bronzový senzační výsledek na nedávném domácím poháru v Hronově ukázal, že možná nemusíme být i v soutěži pouze a jenom do počtu.

Není ovšem všechno jen pozitivní, doufal jsem, že po postupu do 2. ligy se projeví trocha euforie i do tréninků a přístupu našich hráčů. To se však příliš nestalo, v sobotu už hrajeme a v podstatě jsme se nikdy nesešli v  sestavě, jak bychom měli zhruba ligu hrát. Vůbec největším zklamáním pro mě je, že jí (moc) nechce hrát můj dlouholetý spoluhráč a kamarád Culda. Jedním z mála, který jde ve všem příkladem, je Martin Řehák (Maňas)-skvělý hráč i kluk.

Také s dalšími celo-republikovými nohejbalovými akcemi, které jsme letos uspořádali, pomáhá většinou bohužel jen určitá skupinka nadšenců a ochotných lidí (Petra, Ája, Borek, táta atd.) a občas ještě někdo další. Měli bychom si více vážit všech úspěchů, kterých jsme dosáhli, i toho, co se tu bude letos hrát (finančně bude tento rok pro nás mimořádně náročný), ať to všechno hezké zase rychle neskončí.

Tak tedy v sobotu půjdeme po letech zase na ligový Zbečník..